Když jsme se nastěhovali do nového bytu do baráku k rodičům, tak jsme poslali přítelkyně tátu koupit barvu. Že zatím budeme malovat byt, a on donese barvu aby práce nestála. Sám se nabídl že pro barvu dojde. Je to prý jen zastávku pod námi tramvají. Tam šel samozřejmě pěšky, ale cestou zpět počkal na tramvaj a že se jednu zastávku sveze. Čekali jsme asi hodinu ale on stále nikde. Když přišel, tak nám vyprávěl, že už nejel tramvají asi 10 let, a že neotevírala dveře, ale až na konečné. Nevěděl totiž, že musí u dveří zmáčknout knoflík že bude vystupovat. Tak chudák táhnul tu 10 kg barvu až z konečné, což je asi čtyři zastávky, protože se bál že se dveře opět neotevřou. Hlavně že to dobře dopadlo. Dneska už máme krásně vymalovaný byt a této příhodě se smějeme.